© 2006 Jan BednaříkAll rights reserved
Hory jsou mojí cestou, šroubovicí DNA, nedílnou součástí života. Stoupám nahoru a čím výš jsem,
tím víc vidím, třeba až na dno duše…
Filip Šilhán
Vzpomínka na Lofoty 2010
janek .:. Středa, 1 Červen 2011
Lofoty z vrcholu Prestenu
Tuším, že touto dobou před rokem prskal Islandský vulkán trochu zemského nitra do luftu. Nikdo nikam moc necestoval, a počasí bylo dokonale deštivé, den co den. Nesehnali jsme tehdy s klukama letenky do Grónska, a tak se zrodil záložní plán, jet znovu na Lofoty. Hodně jsem se na Lofoty zase těšil a po hříchu jsem byl nakonec rád, že do Grónska nejedem… Těžko říct, co se mi tam tak líbilo, že jsem to tak cítil, ale vrátit jsme se chtěl, a moc – vlastně jsem to věděl!
První co nás trochu už během příjezdu zmrazilo, byl sníh na všech vysokých kopcích a vůbec všudypřítomná zima, nadívaná deštivým počasím, typickým pro zdejší končinu koncem zimy, nebo na podzim. Místní nám jen přitakávali, že takový červen nepamatují… Byl jsem docela zvědavý, co to se mnou udělá, jestli mě to nebude štvát a co budeme vlastně dělat, když furt jen „chčije a fičí“.
Polární den – mystická věc. Den nikdy vlastně neskončí, večer plynule přejde do rána a pořád dokola. Technicky by „noc“ neměla být poznat, ale není to pravda. Záleží na tom, jak je kdo citlivý, protože to poznat je. První čeho si v noci všimnete je, že příroda spí a život v určitou chvíli kolem utichne. Rackové sice po půlnoci rozkradou zbytky ryb a jídla kolem ohniště, ale dělají to potichu a rychle s rutinou zloděje na plný úvazek. Všechno i moře je v klidu. Věřím, že podobným zážitkem je i polární záře, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Prostě kouzla, čáry, mystika. Nejvíc se mi na celém polárním dni líbí, že dokáže ušetřit peníze. Nájmy srubů a aut jsou pro našince extrémě drahé, a kdo je šikovný dokáže přesvědčit, že si to všechno půjčuje vlastně jenom na den, a do setměním všechno vrátí…
Jeden den jsme si dělali pozdní večeři z čerstvě nalovených ryb v moři u kemu, a koukali do průvodce na cesty, co by se ještě daly vylézt. V průvodci je dobrý výběr 50ti nejkrásnějších cest označených jako TOP50. Cesty v mojí „klase“ jsem už měl téměř všechny vylezené a zbývalo mi jen pár kousků. Jedním z nich byla spára Vagariset - ozdoba žulových ploten na Paradisetem. Paradiset znamená v norském jazyce ráj a já myslím, že ten název nelže. Najdete ho hend za kempem za kempem… Nebylo co řešit, sprcha ostrovního počasí zrovna na chvíli vyschla, a tak jsem se s dvěma kluky ze sousední bandy rychle domluvil, že si to „vymlasknem“. Sice jsme zrovna zbouchli večeři, ale když tu pořád svítí, proč si to nedát třeba hned o půlnoci?! Spára je viditelná už z dálky a vypadá to, že je to k ní jen pár metrů nad poslední oblázkovou pláží Paradisetu. Jenže zdání klame… a v horách doslova lže!!! Pěkně podrápaní po hodinovém štrachání v křoviskách nad útesy, rozbalujeme nádobíčko pod nástupem. Není moc místa, a tak stojíme každý jinde. První délka je moje, druhá patří klukům. Parádní spára přes převis a širokou-žábovačkou ke štandu, který mě obdaří dvěma zánovními čoky, ze kterých tu někdo prchal dolů. Hmm, asi pršelo, nebo co, vždyť to nad náma je jen taková trochu širočejší spára plná chytů, navíc s dvěma nýty, na Lofotech víc než vzácnými… kdo by jinak utíkal! Rychle se na štandu prohodíme a pomalu mi dochází, že se tu dá prchat i když je hezky. V nýtu je erární karabina, hodně opadaná, přestože širočina nad ní ještě ujde. V půlce délky se však začne zvedat převislou plotnou s nejpřísnějšími parametry širokých spár z Ádru. Nejširší friend od BD je permanentně v akci a slouží nám jako třetí posuvná ruka a nýt zároveň. Smekám, před klukama, jak to vymlaskli, a smějeme se, že nám to dalo pěkně zabrat. "Žádné brouzdaliště to teda nebylo, místní rozhodně nejsou žádný ořezávátka!"
Půlnoc na skalách při lezení jsem nezažil poprvé. Tradičně lezeme přes noc v prosincové Macoše, a taky pár zimních výstupů v Tatrách skončilo nočním „bojem“. Zato tahle polární půlnoc byla úplně jiná. Měla šarm a styl, jako ženská, která vás miluje a těší se, že vás může tuhle noc mít jenom pro sebe, zatímco všechno ostatní uspala narkotikem polárního světla, aby měla jistotu a klid. Tahle ženská vzala zbytečná slova z úst a něžně prosákla do žil naší duše. Mňam!!!
Korstoget - v místní řeči znamená křížovou výpravu. Je to zároveň název cesty křižující jednu z nejpopulárnějších stěn na Lofotech - Presten (mnich). Symbolicky v souladu s názvem, nastupujeme v zimě a větru, počasí že by psa nevyhnal. Mým spolulezcem na této akci je Jano Smola, náděj současného Slovenského lezení. Do půli stěny jde o jedno z nejhezčích lezení ve spárách, jaké na Lofotech můžete najít. V půli stěny je velká Storhyla – police, odkud se dá ještě ze stěny utéct. Korstoget dál pokračuje málo jištěným dlouhým traverzem, po kterém se z cesty už slanit nedá, nebo jen velmi obtížně. Po traverzu následuje pár nejtěžších délek cesty, kde výjimečně najdete i 3 nýty. Už si nepamatuju, jak dlouho jsme to lezli, ale i přes brutální zimu, kdy jsme mrzli na každém větrném štandu, se nám docela dařilo i v nejtěžší délce (tahal Jano) a odpoledne jsme si tak mohli vychutnat bizarní scenérii ostrovů z vrcholu. Když na to s odstupem času vzpomínám, byla to jedna z nejkrásnějších cest, co jsem kdy lezl. Ale to jsem už na Prestnu byl zvyklý, který je pro mně symbolem lezení za polárním kruhem.
A co psát dál? Taky jsme s Romanem udělali cestu. Těžký rajbas v duchu Adršpašských málo jištěných „dálnic“ a dali mu jméno Mandargora. Propadl jsem rybářské vášni, kdy jsem s půlmetrovou treskou prohodil v duchu pár slov, než jsem ji ubezdušil a snědl. Ale jinak mám ve vzpomínce, že jsem si ty Lofoty užil spíš samotářsky, odpoledním touláním po Paradisetu, koukáním do stěn, na moře a do větru! Uloupil jsem si vzpomínku ostrou jako lom světla, a svobodnu jako místní orel svahující nad hradbou příbojových stěn.
Lofoty mi přišli jako místní děti, které se objevili večer u stanu, aby v zápětí v zimě a dešti brouzdali po kolena v mořském přílivu a nakonec do půlnoci poskakovali Paradisetem ve větru kolem ohnišť, kde trávili prázdniny. Nikdy jsem neviděl jejich rodiče a přesto, že jim bylo jen 12 let byly samostatné a otužilé. Taky se tu na chvíli objevil celý dětský tábor. Malý děcka, 6-12 let žili každý den venku a večer spali ve stanu. I když třeba pršelo, jeli na výlet na kolech pryč na celý den, večer seděli venku u ohně, nebo hráli fotbal na pláži po odlivu. My z české kotliny jsme na ně koukali zakuklení ve stanu a mrzli jsme…
Nevím proč, ale Lofoty mi přijdou úplně stejné, protože si na nic si nehrají, jsou své, dětsky hravé, svérázné a rozpustilé. Jako děti Norských rybářů.
Nevím jestli se sem ještě někdy vrátím, ale budu-li mít štěstí, rád bych...
(foto doplním příště…;-)
Vzkazy
| Ahoj Janku, | Honza Kopřiva | 23/6/2011 23:49 |
|
| Re: Ahoj Janku, | anonymous | 30/6/2011 16:05 |
|
Poslední vzkazy
Kanadský deník (30) Banff, Jasper - paráda (Mira z beskyd, 7/10/2012 20:31)
Americký deník (26) Utah, Wyoming, Idaho a Washington... - Pozdrav z Hané (Karlos a holky, 23/8/2012 11:56)
Americký deník (26) Utah, Wyoming, Idaho a Washington... - ... (Oli.-), 21/8/2012 19:15)
Americký deník (25) Nevada, Utah, Wyoming... - k létání (anonymous, 23/7/2012 19:16)
Americký deník (25) Nevada, Utah, Wyoming... - super trasa (Mara, 12/7/2012 5:22)
Americký deník (23) Joshua tree - inspirace, kam se podívat (Mara, 12/7/2012 5:05)
Americký deník (25) Nevada, Utah, Wyoming... - Z Brna (michal (franta), 4/7/2012 10:07)
Americký deník (20) Yosemite - super počtení (Mara, 3/7/2012 15:48)
Americký deník (20) Yosemite - Korálovka (Radek, 30/5/2012 10:25)
Kanadský deník (19) Vancouver island - vozíčkář s českou vlajkou...:-) (Mara, 24/5/2012 14:55)
